Že se k planetě chováme ne úplně chytře, to už se tak nějak obecně ví. Že jádrem problému jsou skleníkové plyny - z nichž nejvýznamnější je oxid uhličitý neboli CO2 - to už taky začíná tušit i generace, která se narodila a vyrostla v autech.
Ale špatně se dají najít čísla, kolik CO2 vlastně do vzduchu vypouštíme, a kolik by měla být ta “správná” hodnota. Správná ve smyslu: nechť lidstvo dlouhodobě přežije v příjemných klimetických podmínkách, nechť biosféra dokáže absorbovat náš odpad a nereaguje na to oteplováním a zpětně tudíž degradací našeho vlastního životního prostředí.
Předpoklady neboli premisy
Spočítat hrubé hodnoty lze docela snadno, známe-li globální čísla - a ta se slušnou přesností známe. [1]
V dalším také uvažuji dva předpoklady:
- že současnou úroveň lidmi uvolňovaného CO2 planeta už “nezvládá”. Toto tvrzení lze doložit (kromě viditelných změn) i dlouhodobě měřenými koncentracemi CO2 v atmosféře, které se několik posledních desetiletí rapidně zvyšují. Většina CO2 už tudíž není odbourávána nebo uskladňována.
- že předindustriální úroveň planeta “zvládala”. To je doloženo analýzou koncentrací CO2 z bublinek vzduchu zamrzlých v ledovcích, která byla téměř konstantní po období v řádech milionů let.
Nevíme, jaké množství vypouštěného CO2 planeta ještě zvládá, ale logicky bude ležet někde mezi těmito dvěma hodnotami: předindustriální a současnou. Protože ekosystém jako celek má velkou setrvačnost, je patrně správné předpokládat, že změny způsobené dnešními emisemi se projeví až časem, a že tedy rozumné množství bude ležet spíš pod průměrem obou hodnot, pravděpodobně hodně pod ním.
Globální čísla
V současné době vypouštíme do vzduchu spalováním fosilních paliv 25 miliard tun CO2 ročně. K tomu je nutno připočítat dalších 5 miliard CO2 způsobených změnami ekosystému díky masivnímu odlesňování. Celkem tedy 30 miliard tun. Zbylé zdroje CO2 jsou nevýznamné.
Nejlepší odhady preindustriálního období se pohybují na 5 miliardách tun za rok, z čehož největší podíl mělo právě zmíněné odlesňování.
Aritmetický průměr těchto dvou hodnot je 17.5 miliard tun. Buďme optimističtí [2] a předpokládejme, že planeta zvládne 15 miliard. Z toho 5 miliard připadne na změny způsobené odlesňováním, které tak nějak nevymizely. Zbývá 10 miliard tun CO2 ročně, které si můžeme dovolit vypustit spalováním uhlovodíků[3].
A ještě jedno globální číslo: podle posledních (prosinec 2022) odhadů už je nás na světě 8 miliard.
Tak. A můžeme jít počítat.
Kolik CO2 připadá na mne?
Zbytek už je prosté dělení. Zanedbám čísla o odlesňování, protože ta jsou svým způsobem konstantou: lidé odlesnili planetu, aby měli kde bydlet, kudy jezdit a kde pěstovat obilí. Ve zbytku se budu věnovat jen emisím CO2 způsobeným spotřebou energie. Tu měnit lze.
V současnosti vypustí každý obyvatel planety do vzduchu 25/8 = 3.125 tuny CO2 ročně, vyjádřeno v kilogramech je to 3125 kg CO2 ročně.
Přepočteno na den: 3125 / 365 = 8.56 kg denně
Je třeba vzít v úvahu, že znečištění je distribuováno nerovnoměrně. Vyspělé země znečišťují na osobu[4] násobně víc než země tzv. třetího světa. Odhady se různí, některé analýzy hovoří až o desetinásobku, nejvíce zdrojů ale udává čísla přibližně trojnásobné spotřeby energie proti globálnímu průměru. Tomu odpovídá, že jeden každý Evropan vypouští do vzduchu cca 26 kg CO2 denně.
A kolik si můžeme dovolit?
Všichni dohromady si můžeme dovolit výše zmíněných 10 miliard tun CO2 ročně, což je, jak jsem byl řekl, spíš optimistický odhad.
Na jednoho obyvatele planety tedy připadá 1.25 tuny ročně: 3.4 kg CO2 denně.
To je množství, které planeta zvládne, to je množství, na které se musíme dostat, má-li být Země důstojně obyvatelná i pro ty,
co přijdou po nás.
Pokud nám na nich tedy záleží.
Tři a půl kila denně, dámy a pánové. A vypouštíme jich 26.
[1] Čísla o globální spotřebě pocházejí z knih Václava Smila “Energie” a “Ropa”
[2] Cože, optimističtí, když jsem právě podstřelil průměr? Jde o opatrný přístup technika: raději větší bezpečnostní rezerva. Je totiž docela dobře možné, že už těch předindustriálních 5 miliard tun bylo moc: a že se jen negativní změny v atmosféře a oceánech projevují s extrémně velkým zpožděním.
[3] Tím vlastně uvolňujeme zpátky do atmosféry ten kysličník uhličitý, který do zásob uhlovodíků, jinými slovy ropy, uložily ve svých tělech oni přísloveční dinosauři, přesličky a plavuně. Jde vlastně o cyklus: časem mrtvá děla dnešních rostlin a živočichů atmosférické CO2 zpátky uloží. Jde “jenom” o to neuvolňovat jej rychleji než se ukládá.
[4] Přísně vzato, jde o nerovnoměrnost ve spotřebe energie, nikoliv znečištění. Nicméně dominantním zdrojem CO2 znečištění je právě výroba energie, z míry spotřeby energie lze tedy poměrně přesně odvozovat míru znečištění. Dále je nutno připsat znečištění těm, kdo spotřebovávají spíše než těm, co vyrábějí. Chce-li Evropan novou televizi, jde primárně o znečištění jeho, nikoliv Asiatovo, který ji pro něj vyrobil.
Další posty: