Fredovi se stalo to, čím jsem mu už dlouho vyhrožoval. Zase jezdí jako pracovní dodávka.
Ale neprodal jsem ho, tím dělníkem, a heč, mám taky takovou tu modrou kšiltovku, jsem tentokrát já.
Počítač zapadá prachem na skříni a musím vám povědět, jak k tomu vůbec došlo.
Ajtí, ajtí
Začalo to nevinně, jako vždycky. Jednoho letního podvečera jsem se šel, jako skoro každého podvečera, projít. Zkontrolovat, jestli slunce zapadá tím správným způsobem. Jestli louky jsou na svém místě a co dělá datel.
Pak mi v kapse zazvonil telefon a tím se spustil pozoruhodný řetězec událostí, na jehož konci bylo rozhodnutí dát si od počítačů, od IT, od umělých inteligencí a všech těch perfektních, propojených a pozoruhodných věcí, na nějakou dobu pokoj.
Čímž vznikla nevyhnutelně otázka, co teď. A vyhrála to, po pár domácích poradách, nakonec truhlařina.
Fotbalisti a bazalka
“Truhlařinu? No já bych potřeboval takovou… “ je otázka, na kterou teď odpovídám pokaždé, když odpovím na předchozí “a co že to vlastně děláš/děláte?”, zejména tady v Praze.
Manažeři, fotbalisti a prodavačky potřebují takovou: poličku, skříňku, truhlík na bazalku, dveře na balkon, podlahu, přestavět byt a dřevěnou plachetnici pro dvacetosm lidí.
Odpovídám, že dělám jenom postele. Ne ledajaké, ale do aut. Ne ledajakých, ale kombíků. Ne ledajakých, ale Octavií. A zaskočený manažer, fotbalista nebo prodavačka se pak ptá: “No a kdyby to byl jen takový malý truhlík?”
Fred jezdí pro dřevo
Takže teď s Fredem couváme k pile, kde nám chlapi formátují březovou překližku na ty postele. Už nás tady znají, nakládají nám krásný materiál, i když minule mi našoupli jednu desku tak do vrtule, že přidělat k ní motor, mám letadlo. Musím jim to nezapomenout říct, jo a pak se ještě stavit do bauhausu pro panty.
Mám modrou kšiltovku. A Fred je zase pracovní dodávka, než přijde čas cestování.
Takovéhle postele teď s Fredem a kocoury procházejícími se po dvorku vyrábíme.
Mám sklony k minimalismu a na té posteli je to znát.
Obsah ::