Jeli jsme tehdy s Fredem po Francii, cesta byl dlouhá, protože Francie je velká. Zrovna se tam konaly jakési volby a cestu nám zdobily volební plakáty, obří i ty docela maličké.
A protože jsem tehdy cestoval sám a cesta, jak výše řečeno, byla dlouhá, hrál jsem z nudy sám se sebou hru, koho z těch neznámých tváří bych volil, kdybych v té velké zemi žil.
Sliby v cizí řeči
Francouzsky jsem neuměl a neumím, co by se za nehet vlezlo, tak jsem nemohl přečíst a uvěřit slibům, co všechno zařídí, aby bylo lepší, levnější nebo v pořádku.
Také na barvy se nedalo spolehnout, doba pokročila, rudí už dávno nejsou rudí a ani ostatní barvy nevydrží víc než pár sezón. Je třeba být fresh, je třeba tu a tam přebrandovat, říkají markeťáci a svět, strany nevyjímaje, branduje jak o závod.
Je támhle ten pán se světle modrým brandem uvnitř rudý, hnědý nebo zelený? Nevěděl jsem a doteď nevím.
Tak podle čeho se rozhodnout? Saka taky z jedné konfekce, i obličeje vtlačené do úsměvu stejné.
Jenom oči ne.
Oči tří kategorií
Ty z první kategorie patřily, povětšinou, mladým lidem. Porovnával jsem je s očima, které znám z domácích plakátů a říkal jsem si: tihle kandidují poprvé. Chtějí tohle a támhleto udělat lepší a věří tomu.
Pak tam byla druhá kategorie, z opačného konce spektra. Oči Voldemortí. Všichni je známe. Nesvěřili bychom jim pohlídat kolo, ale svěřujeme jim státy, rozpočty, armády. Nechci o nich psát, píšou o nich dost jiní, fascinováni pohledem svého lokálního Voldemorta, jako králíčci fascinovaní pohledem lišky.
Nejpočetnější a nejzajímavější ale byla třetí kategorie. Oči co neřeknou nic. Oči s pečlivě spočítanými - ach tak vřelými - vráskami v koutcích. Oči se správnou proporcí zorniček ke zbytku oka. Oči zírající do kamery, přesně, zkušeně, neúhybně, profesionálně. Oči - žaluzie, bránící pohledu dovnitř.
Proměny očí
Ono to taky může být tou retuší, kterou fotky na plakáty procházejí, ale moc tomu nevěřím.
Kdysi jsem u toho také chvíli byl, díval se politikům do očí a viděl, jak se dnem za dnem, jednání za jednáním, dohodu za dohodou, ty jejich žaluzie zatahují a odrážejí ven jen to, co pozorovatel chce vidět, to, čemu chce uvěřit.
Říkala mi kdysi jedna příbuzná, že ji ty prázné pohledy děsí. Chvíli jsme o tom hovořili a asi měla na mysli tohle: že jsou jako španělská hospoda, jak se kdysi říkávalo: najdeš tam jen to, co si tam sám přineseš. Je tam uvnitř vůbec někdo? A jaký je?
A co já vím, možná to ani jinak nejde. Možná by mi těch lidí mělo být vlastně líto. Jedny oči za jeden mandát, to je velmi vysoká cena.
A pak už jsem dofilozofoval, protože cesta vedla na dálnici, kde billboardy nesmějí být a francouzské volby, prázdná hesla a prázdná kukadla mi byly za půl hodiny v chaotickém francouzském provozu (proč mě ten pežotek předjíždí zprava?) dokonale šumák.
Ranní idyla
“Ale pane, chcete být krásný? Postůjte ráno, když se holíte, pět minut před zrcadlem, před zrcadlem své vlastní duše, a dívejte se dovnitř.”
(Bohumil Hrabal)
Sjel jsem z dálnice, zaparkoval, už byla tma, na odstavném parkovišti, která Francouzi umí udělat, že je na nich radost spát. A až ráno vidím, že nade mnou celou noc bděl billboard, samozřejmě to musel být zrovna politik, krasavec, jeden z těch žaluziových.
Ráno jak malované. Kolem projíždí jakési děvče na kole a usměje se na nás na oba, na elegána v nadživotní velikosti i na mne v mikině, čepici a trenkách. Je ještě trochu lezavo.
Čistím si zuby vodou z kanystru a představuju si, jak si ten chlap ve své très chic koupelně taky zrovna čistí zuby, a protože četl Hrabala ve francouzském překladu, chce být ještě krásnější a civí do zrcadla.
Dovnitř vběhne manželka a přistihne ho s očima otevřenýma, neretušovanýma.
“Co to proboha děláš, mon chéri? Vždyť máš jít za chvíli do práce, to tam chceš jít takhle?”
“Oh la la, promiň, miláčku, zas mi to ujelo. Merci, pa, s večeří mne nečekej, máme plenárko.”
A žaluzie se zase zavřou.