Můj dvojměsíční roadtrip pomalu končí. Válím se na plážích Mexika a v hostelu plném rudobíle opálených amíků oprašuju obnošenou baťůžkářskou trojčlenku: odkud jsi, kam jedeš a které země jsi udělal?
Neudělal jsem žádné. Vlastně ani nevím, jak se dá “udělat” země, když jí na dva týdny projíždíš. Poznal jsem lidi, to jo. Spal jsem v noclehárnách pro kolumbijské dělníky, smál se s babkami v narvaných upocených autobusech Nikaragui, chválil peruánským tetkám jídlo u stánku. Dohadoval se s uniformami všech typů a hodností, nechal se vyvádět policajty z míst, kam se nesmí.
Kecal s bezdomovci na plážích a zjišťoval, jak se dá přežít, když nic nemáš. Mluvil do duše (obávám se že zbytečně) mladým zlodějům, kteří mi chtěli nejdřív uloupit batoh a pak aspoň prodat crack. Jezdil na korbách a zadních sedadlech všech možných dopravních prostředků farmářů a spokojeně s nimi mlčel: farmáři moc nemluví.
Ztratil jsem se na stovce míst, lezl přes ploty, brodil řeky, obcházel hejna bejků, bojoval s bankomaty a vládními restrikcemi. Vyplnil pět kilo formulářů. Potřásl si rukou s dvaceti lidmi denně. Vypil hektolitr koly jako substitut kafe.
Co jsem se naučil?
Hodně o sobě. Bylo to náročné, ale ne tak nebezpečné, jako když lezeš na pořádný kopec, ne tak vysilující jako když bězíš maraton. Universum mi velkoryse kladlo do cesty jedno mé vnitřní omezení za druhým: chtěl jsi, chlapče, zážitek, tak tady ho máš.
Hodně jsem se naučil o fungování světa. Spoustu věcí o bídě, víc než jsem chtěl vědět. Dost o půvabu nenápadné organizace na pohled chaotické latinskoamerické společnosti.
A taky trochu španělsky.
Jsem vděčný své úžasné ženě, že se na dva měsíce uvolila hlídat dvojčata, abych mohl cestovat (taky přitom stihla ubytovat jednu Ukrajinku, zapsat obě děti do školy, zorat pole a možná i vymalovat byt). Jsem vděčný okolnostem a organizaci světa, že cestovat lze. Tělu, že vydrželo nápor cizích bakterií a zvířat.
A nejvíc jsem vděčný latinoameričanům: mnohokrát jsem potřeboval pomoci, a oni rozhodně nemuseli pomáhat gringovi ztracenému kdesi na venkově. Mají svých starostí ažaž. Přesto pomáhali: každý den, mnohdy sami od sebe, bez ptaní.
Tohle na cestě pochopíš, a když ne, svět ti to vtluče do hlavy: bez druhých nejsi nic.
Perú. Kolumbie. Panamá. Kostarika. Nikaragua. Honduras. El Salvador. Mexiko. Dřív to byla jen jména na mapě, teď tam mám všude přátele. Zítra mi to letí zpátky do Evropy.
Hasta pronto, amigos. Y gracias.
Nekonečná pláž Tichého oceánu v El Salvadoru, kam chodí jen místní.
Šlapal jsem tam pěšky, ale nedošel: zastavil mi montér s dodávkou,
prý jestli se udržím na korbě vedle ledničky, tak mě tam hodí.
Udržel, jen příčné prahy byly trochu náročnější.