Na rohu Avenida de Jesú stojí stánek ověšený ovocem. Je tam taky mixér a kyblíčky a hrnky a sklenice a jedna malinkatá slečna, která to všechno obsluhuje.
Pozdravím a začneme vybírat, co to dneska bude: ananas, papaya a nechce seňor přidat jahody? Máme čerstvé. Nebo mango? Marakuju, co jí pěstuje babička na zahrádce a letos právě dozrála první úroda?
Vybrat správnou kombinaci ovoce je obřad a konverzační cvičení najednou. Občas trvá deset minut, to když se někdo přichomejtne a začne radit, že mango v tomhle ročním období teda určitě ne, a odkud jste, seňor, a jak se vám líbí v Peru?
Pak slečna popadne nože, škrabky, kyblíčky a začne čarovat. A až je všechno oloupáno, vypeckováno a nahrubo nasekáno, hodí celou pyramidu ovoce do mixéru, kde už čeká, a teď pozor, dobře litr a půl namixovaného džusu, co zbyl po předchozím zákazníkovi. Dolít vodu, trochu cukru (chcete to sladší, seňor?), namixovat a je hotovo.
Koktejl z ananasu, jahod a marakuji. K tomu polovina neznámé směsi mého předchúdce. Polovina té jeho poloviny je ovšem něco, co měl předpředzákazník. A samozřejmě, polovina poloviny té poloviny je džus předpředpředzákazníka, a tak dál, až k homeopatickým množstvím čehosi, co si před bezmála tisícem let dal u praprababičky oné slečny kdovíjaký strašlivý incký vládce.
Moje pragmatická žena by patrně podotkla, že ten mixér občas i myjí a že taky možná nemusí být týž jako před tisíci lety, ale já na svou ženu v tomhle nedám, protože vím že piju džus co je v něm, molekulu po molekule, uložena dlouhatánská historie Peru.
Je to strašně dobré. Dostanete asi tak litr a půl, druhá půlka zůstane v mixéru pro toho kdo přijde pro vás, a stojí to celé patnáct korun, včetně konverzační lekce a úsměvu od malinkaté slečny na rohu Avenida de Jesú.
Peruánské autobusové nádraží, kde jsem čekal a čekal na bus co nejel a nejel. Mezi těmi domky a fabrikami jsou ulice a nároží a stánky a slečny s kyblíčky.
Povídka vyšla v knížce Guru Kokos