Kolumbie pěstuje nejlepší kávová zrna na světě. Ale dostat se tady k dobrému kafi, to je umění.
Kolumbijci nějak kafe nepijí. A ta poevropštělá hrstka, která tvoří výjimku, se ke svým dobrým kavárnám chová jako zednářská lóže: ví, ale nepoví.
K mé snídani káva patří, a tak pokouším osud každé ráno znova, každé ráno jinde, ale vždycky se stejným výsledkem:
“¿Buenas, hay café con leche?”
Panímáma, co vede jídelničku, se zatváří, jako bych po ní chtěl, aby vylezla na stůl a předvedla břišní tanec se závoji, ale nakonec z ní po chvíli přemýšlení vypadne “sí”, zmizí v kuchyňce a provoz podniku se kvůli mému kafi na deset minut zastaví.
Po deseti minutách se dáma objeví znova, vyčerpaně mi práskne výsledek své tvorby na stůl, pobryndá podšálek a odkolébá se obsluhovat frontu normálních zákazníků, kteří si bohudík nevymýšlejí jako princ savojský.
A já sbírám odvahu tu tekutinu ochutnat.
Je to vlažné, bílé a plave na tom škraloup. Většina je mlíko, zbytek tvoří cukr, no a pro barvu seňora přidala asi tak půl lžičky instantního kafe, nebo možná cikorky. Celkový obsah kofeinu: šest molekul. Ach jo.
Takové kafe pívávala moje babička, lámala si do něho rohlík a vydrželo jí celé dopoledne. Dokonce i hrnek vypadá jako od babičky: poctivý kuchyňák, s otřísknutým okrajem.
Časem jsem přišel na fintu: když tu věc zapíjím Coca-Colou, mozek se na chvíli nechá přesvědčit, že dostal kávu. Ale kafe, pořádné kafe jako ve Vídni u pana Sachera nebo vsetínské nádražce u paní Vietnamky, to není.
Poslední záchrana kafaře na cestách je letiště. Ať se děje co se děje, mají tam ty chromované mašinky. A tak jsem se těšil do Cartageny de Indias na odlet, jak se rozšoupnu, zruinuju dvoudenní rozpočet a dám si hnedle tři.
Dal jsem si jedno. Mašinka tam byla, zakrytá vyšívanou dečkou, aby se na ni neprášilo. Paní si nevěřícně nechala zopakovat moji objednávku, odšourala se do kuchyñky, no a hádejte co jsem po deseti minutách dostal?
Další nekafe, tentokrát na autobusovém terminálu. Místo hrnku výjimečně v plastikovém kyblíčku, ale kofein - zase nic.