A už je tu další: čokoládová kráska, minisukně kousek pod zadek, 30 a něco, i když to něco může být taky dvacet let, čokoládové krásky ještě v oku nemám.
“Hola, caballero, ¿qué tal? ¿Estás solo?”
Caballero, to je něco jako seňor, ale lepší. Říkají vám tak číšníci a slečny, které chtějí zalichotit. U prostitutky je to ekvivalent našeho “fešáku”. Já totiž cestuju sám. A sólo Evropan, 49, na lavičce v parku, toho večer nepřehlídne žádná profesionálka.
“Krásko, moc ti to sluší, ale nemám peníze.”
“Támhle je bankomat. A nejsem drahá.”
To má zase pravdu. Jsem v rušném plážovém městečku na karibském pobřeží Kolumbie. Bydlím a stravuju se za čtvrtinu toho, co v Česku. Jezdím za pětinu. Na každém rohu tu dostanete hulení děsivé síly za cenu nanuku a prostitutky asi taky nebudou drahé.
A tak slečně vysvětluju, že si ještě potřebuju zajet do Riohachy, kde si prababička Úrsuly Iguaránové sedla na rozpálenou plotnu, čímž začalo sto let občanských válek, a tímpádem ji, ač je mi to moc líto, nemám v rozpočtu, a ona se zasměje, opraví mi španělskou gramatiku, přisedne a chvilku se bavíme o Gabrielu Garcíí Marquézovi, který by, sám vyrůstaje v bordelu, z toho měl určitě radost. Plácáme jako mladistvý intelektuál s mladistvou intelektuálkou v čajovně, až na ty kulisy.
Pak musí jít, protože práce je práce a mluvení s gringem ji neuživí. Na rozloučenou slečna na vteřinku zvedne minisukýnku, abych se podíval na to, co je jinak jen za peníze. A ještě dostanu pohlazení po tváři, oboje úplně zadarmo. Holky jsou tu měkkosrdcaté a tohle je svého druhu taky dobročinnost.
Dívám se za ní, jak odchází: jaguárka, na ten zadek by měla mít zbrojní pas. S takovou neuvěřitelnou chůzí se tu holky už rodí, jeden by si hlavu uvrtěl.
Park je plný turistů, koná se večerní paseo a prodejci obcházejí lavičky s nabídkami všeho druhu. Za minutku už má neznámá konverzuje lopotnou angličtinou s jakýmsi Švýcarem. Zdá se, že gentleman už bankomat navštívil, a tak je všechno jak má být.
A ke mně se mezitím blíží jiná, s ještě o něco kratší sukní.
“Hola, caballero, ¿de donde eres?”
——
Je půlnoc, usínám na své psími tlapkami potažené matraci na bambusové půdě hostelu. Pokecal jsem o Hemingwayovi, Márquezovi i kosmických letech. Dostal pohlazení i radu, kde koupit penicilin v tubě.
Ale za kolik ty holky vlastně chodí, to jsem se zase zeptat zapomněl.
Jak se spí na půdě v Kolumbii: bambus, Karibik na doslech, a nezbytná moskytiéra.
Povídka vyšla v knížce Guru Kokos