Zabodl jsem poslepu prst do digitální mapy a našel poblíž jedněch peruánských vykopávek místo s názvem “Ekologický bio udržitelný kemp pro baťůžkáře”. Nevedla k němu žádná cesta. Tak tam musím přespat, třeba tam budou nějaké hezké hipísačky.
Bylo tam třicet slepic, dva koně, šest psů, čtyři koťata se jmény Sever, Jih, Východ a Západ, dvě želvy se jmény Planeta a Oběžnice a jeden šedesátiletý hipík se jménem Scott, kterému to všecko patřilo.
Vrhl se ke mně s nadšenim robinsona, kterému u chatrče přistála výletní loď: Jak se máš? Jaká byla cesta? Pojď, udělám ti kafe, podívej tady sázím chlebovník a tímhle vedu vodu do sudu, nešlápni na želvu a nemáš hlad?
Udělal mi kafe, večeři, čaj, mluvil a mluvil, já odpovídal a nakonec z toho byl šestihodinový pokec o Zemi, elektroautech, dělání sejra, víře, církvi a kompostovacích záchodech. Ve španělštině, kterou vládnu jen velmi prostince.
Byl to konec světa, do našeho šermování rukama vrzaly cikády a na obloze jižní kříž. Žvanili jsme, než se mi začalo plést Qué a Vale a vypadl jsem spát.
Ráno mne probudil želví zpěv a vůně kafe z kuchyně. Na cestu mi Scott ještě daroval výklad o původu cajonu a snídani z quinoy a marakuji, která by nasytila menší zájezd.
Říkám: Scotte, tak děkuju za kurs španělštiny a kolik budu platit?
Qué? A proč bys mi, Pascale, platil, stavíš se tu po patnácti letech, přece tě nezkásnu?
Ehmmmm, Scotte, tak děkuju, ale já se jmenuju Jarmil…
Charmíííl? Ale seš přece z Francie, ne?
Ehmmmm, Scotte, ne tak docela…
Stálo to třicet soles.
Za patnáct let se tam musím stavit zas.
Mám tam kamaráda. Trochu cvok, ale kdo z nás není?
Malba na stěně Scottovy haciendy. Čekal jsem, až pod ní půjde slepice, aby fotka byla stylová, ale slepice jsou záludné potvory:
kdykoliv jsem vytáhl foťák, odešly. Právě čekají za levým okrajem obrázku.
Povídka vyšla v knížce Guru Kokos