Leden 2021
Jmenuje se tak jedno vlákno v podpalubí Zulipu: genderfuck.
A je o tom, jak občas dostává rovnoprávnost, především genderová, na frak. Poslední dobou bohužel i o tom, jak dostává na frak u Pirátů.
Víte, my jsme sice teoreticky pro rovnoprávnost všech, ale v praxi selháváme i v tom nejprostším gender-nefucku: mít aspoň přibližně podobný poměr žen ve vedoucích funkcích, jako je jich v Pirátské straně. Neřkuli v populaci.
Vezměte si třeba letošní primárky do parlamentu: je to bitva párek na párek. A ženské, Bůh jim děvenkám žehnej, dostanou pozice až někde vzadu. V Praze na top pozicích Olga a šest chlapů, v jiných krajích to není lepší. S výjimkou pardubického. Buď je to zdravým vzduchem nebo čím, tam to nějak záhadně funguje.
Pominu-li trapné argumenty typu “a co byste chtěly, kvóty?” nebo “a to vám nestačí Olga?”, je to i tak ostuda. Jak teď chceme argumentovat o rovnoprávnosti?
Je to všude
Parlamentní primárky jsou jen syndrom. Ono je těžké najednou najít poslankyně, když ženy dlouhodobě na vedoucích pozicích skoro nemáme, takže nemají kde vyrůst.
Garanti? poměr mužů a žen 5:1
Šéfové resortních týmů? 12:2
Republikové předsednictvo? 4:1
Republikový výbor? 21:6 (nejlepší)
Pražské PKS? 4:1
A tak by se dalo pokračovat. Zato mezi koordinátorkami je převaha žen. Mezi asistentkami okometricky taky. Čestnou výjimkou je rovnoměrné rozdělení vedení odborů. V komunální politice je také žen dost, ale tu vzhledem k personální nouzi téměř nejde obsadit nevyrovnaně.
Víceméně jsme ale přejali klasický scénář: muži vedou - zejména tam kde jde “o moc” - a ženy asistují.
Typický scénář v primárkách
Někdo (muž) z MS v nominačním vlákně vystřelí “nominuji Piráta srdcaře…” O půlhodiny později nominovaný (muž) odpovídá “…dlouho jsem váhal a s pokorou přijímám…” a vytahuje vzorně nachystaný šanon s úspěchy.
U dam je to jinak: ony opravdu váhají a opravdu s pokorou přijímají nominaci. Pokud ji vůbec přijmou. Mají o sobě pochyby, takže se “na to” často necítí. Někdy potřebují jen zopakovat: “ano, máš na to. Je to soutěž a na kandidaturu máš úplně stejně jako ti, co už se přihlásili”.
(jenže co si budeme povídat - my chlapi ty dámy ke kandidatuře zas tak intenzivně nepřesvědčujeme. Každá žena navíc na kandidátce totiž znamená menší šance pro nás.)
Proč se na to chlapi (většinou) cítí a dámy (většinou) necítí?
Nevím. Možná je to testosteronem. Možná společností, která tyto vzorce chování očekává. Oboje jsou konstanty: můžeme s nimi počítat, ale změnit je jednoduše nemůžeme. Je tedy něco co změnit můžeme?
Jedno řešení bych možná měl. Není to silver bullet, ale…
Můžeme změnit pravidla, to jako Piráti umíme. Kvóty asi neprojdou (měly by?), avšak úzus, že proti každému kandidátovi se vždy záměrně snažíme postavit protikandidáta opačného pohlaví, by byl “jemná kvóta”, a měl by šanci být, třebaže s výhradami, akceptován.
Samozřejmě že to kandidátkám bude zpočátku natíráno, protože “(dosaďte muže) už dělá (dosaďte funkci) tolik roků a má (dosaďte šanon) úspěchů…” Ale kandidatura je především šance vyrůst.
Bude to trvat, bude to pracné, bude potřeba dámy přesvědčovat a povzbuzovat, ať do toho jdou. Navíc to možná nebude fungovat. Zkrátka: není to všelék. Ale lepší řešení mne nenapadlo (a jak tak sleduji gender diskuze kolem kandidatur, ani nikoho jiného).
Dlouhodobě je to pak o tom zvyknout si, že ženy aspirují na vedení. Pokud bychom to dělali pravidelně, za dva roky může být poměr žen ve vedoucích funkcí mnohem lepší.
Což bych si tedy velmi přál.