duben 2022
Pirátská strana už dávno není jednolitou partou ajťáků, jak se občas ještě jeví zvenčí. Jako každá politická strana je slepencem partikulárních zájmů, ambicí a podobně. A ten slepenec, co bychom si nalhávali, se poslední dobou docela rozpadá.
Příčina, totiž jedna z příčin, je v tom, že u Pirátů jsou dnes tři radikálně odlišné skupiny lidí. Jejich zájmy jdou často proti sobě. A nenaučili se spolu vycházet.
Jak to bylo dřív
Nejdřív kratičký exkurs historický. Dokud byli Piráti bez funkcí, nebo v opozici, byli poměrně homogenní: ať už jste chtěli dosáhnout čehokoliv, neměli jste moc, neměli jste hlas, mohli jste maximálně křičet nějakou variantu hesla “pusťte nás na ně”. Zájem byl víceméně společný: dostat se “do systému”.
Ne že by neprobíhaly, mnohdy docela tvrdé, vnitrostranické boje. Ale celý ansámbl tak nějak držel pohromadě a dával smysl. Piráti? Jo to jsou ti co to chtějí dělat jinak, že? A oni jsou mladí a slušní, že? To dlouho stačilo.
Přichází moc
S volebním úspěchem před pár lety - a s ním spojeným přílivem peněz, možnosti rozhodovat a plejádou placených míst a místeček - se všechno změnilo.
Piráti se poměrně rychle rozdělili na tři skupiny. Jaké?
Profesionální politici: nejviditelnější složka pirátské strany. Nesou kůži na trh, čelí hejtům na sockách a v novinách, jednají s jinými politiky, mají moc výkonnou. Máme jich hromadu, od skvělých po zcela zoufalé. Jedni se bijí za nějakou dlouhodobou záležitost, svoji srdcovku, jiní tam prostě sedí.
Placení úředníci: neviditelní, v druhé linii za politiky. Jsou nezbytní pro každou stranu, která chce něco reálně dělat: někdo musí sedět v komisích, poradních orgánech, správních radách a dalších podstrukturách společnosti, protože tam se reálně rozhoduje, tam je skutečná moc. Zároveň je u nich - ze zmíněných tří skupin - největší riziko korupce: prostě proto že je jich mnoho a příliš se na ně nevidí. A ještě jedno skryté riziko tam je: každý úředník je víceméně závislý na politikovi, který ho do funkce dostane. Obvykle má politik pár svých věrných, kteří se mu odměňují loajalitou, včetně vnitrostranické, která je důležitá v primárkách. Ani v tomhle nejsou Piráti výjimeční: jiný model prostě není k dispozici.
Dobrovolníci a podporovatelé: to byla donedávna výkladní skříň Pirátů, heslo “strana závislá na dobrovolnících” bylo i na hlavních webech. To oni dělají úředničinu v pozadí Pirátů (a je jí potřeba hodně, jako v každé organizaci: od hromady webů po volební komise). Přesvědčují voliče ze svých bublin, pomáhají v kampaních, dělají v tisíci a jednom z týmů, co jich Piráti mají. Nechtějí být vidět, jinak by šli taky do politiky. Očekávají, že “jejich” politici za ně jejich zájmy nějak prosadí. Je to vlastně nepsaná dohoda: já na tebe makám a ty si klidně pobírej plat, ale prosadíš A B a C, dobře?
Tyhle skupiny se do jisté míry překrývají: Mnozí z dobrovolníků dělají, protože musí, i praktickou politiku: sedí v opozici v zastupitelstvu městečka XY a snaží se hlídat, aby kulturák nestál moc peněz. Ale to z nich nedělá profesionální politiky. Stejně tak se mnozí politici zapojují do dobrovolnické práce i mimo volební kampaň. A k tomu kdekdo sedí ve dvou, třech, pěti komisích, takže je taky trošku úředník.
A teď se to mele
Politici (a úředníci) velmi rychle zjistili, že tradiční Pirátské záležitosti, jako je transparence, výběrová řízení na kdejakou drobnost, nekumulace funkcí, zveřejňování lobistických schůzek a tak dál, jsou v praxi docela překážející. Z víceméně rozumných důvodů: některá jednání je snažší vést neveřejně, někdy na hlášení všeho není čas, někdy chybí lidi na všechny funkce.
To samé platí pro tradičně pirátsky kontroverzní témata: když budete pořád mluvit o legalizaci hulení, moc hlasů si u general public nezískáte. Je bezpečnější chlubit se namalováním pěti metrů cyklostezky (a tak to dělá každý a před volbami se nestačíte divit, že těch cyklostezek není víc, když se k nim najednou hlásí všechny strany. Ale to odbočuji.)
A protože politici jsou (jinak by nebyli politiky) zruční v hlasování, krůček po krůčku si upravují stovky předpisů Pirátské strany, aby pro ně byly pohodlnější. Aby transparence, nekumulace apod platila “jenom někdy”. A tady ne. A tady taky ne. A hulení - to je přece pozůstatek aktivistické minulosti. Teď jsme “dospělá strana”, není to “téma dne”.
Říká se tomu salámová metoda: tak dlouho okrajujete nějakou velkou věc, až z ní nezbyde nic.
Dobrovolníkům se to zhusta nelíbí: my vás zadarmo podporujeme, často na úkor svých rodin a práce, vy máte moc, platy, a děláte nám tohle? Odtud všechny ty hádky na fóru a nekonečné bitvy o jemné detaily v předpisech: bude to podle dobrovolníků nebo podle politiků?
Jenže: dobrovolník nemá moc a mnohdy ani čas vést boj za to co kdysi bylo samozřejmostí, a tak dělá to jediné co může: chvíli řve a pak prostě přestane táhnout. Stane se pasivním. Někdy odejde ze strany a bouchne za sebou dveřmi, naštvaným rozhovorem pro noviny, například.
A typický politik, když zjistí, že práce kterou někdo dělal zadarmo, se najednou neděje, řeší to tak jak umí: penězi. Odtud všechny ty snahy o profesionalizaci strany: nakupme si aparát, který nás, politiky, bude poslouchat. Nalijme do něho víc prachů, když se něco zasekne. Státní správa tak funguje, proč by tak neměla fungovat strana?
Kudy dál?
Jedna, dnes nejpravděpodobnější, předpověď, jak to s Piráty dopadne, je dána pouhou extrapolací současného trendu: dobrovolníci postupně odejdou a stanou se jen jakýmsi koloritem strany: pár se jich bude hýčkat, aby se neřeklo.
Strana bude profesionalizovaná, transparence a podobné dědictví minulosti se odsune do pozadí, a hlavním tématem a aktivem bude image politiků: Pepík se nechá vyfotit v cool kostýmku a Franta při tom, jak si třese rukou s občanem. Honzík bude jednou mluvit spíš ekologicky, jindy spíš pro průmysl, tak jak právě frčí společenská nálada a titulky. Placení odpovídačí na sociálních sítích dají každému postu hromadu lajkýsků, no a třeba to chytne i další voliče.
Některé strany tak fungují. Jenže Piráti tak fungovat nemohou. Proč?
Z foxteriérů jdou báječný rybičky
Pamatujete na ten skeč Monty Pythonu? Sundáme nožičky, nandáme ploutve, trubičku skrz týl aby mohl dýchat, a rázem máte z foxteriéra rybičku. Je to satira a nikdo nečeká, že by takové zvíře přežilo.
Ale vezměte stranu založenou na dobrovolnictví, demokracii a výběrových řízeních, důsledné transparenci, anticenzuře, svobodě, zájmech menšin, tvrdohlavé podpoře kontroverzních témat, všechny ty věci sundejte a začněte z ní dělat - ale co vlastně? Další fanklub pro pár top politiků?
Bude to dýchat? Bude to někdo volit? Bude to vůbec někoho zajímat?
Dobrovolníci jsou lakmusový papírek
Domnívám se že takhle přeoperovaní Piráti nikoho zajímat nebudou.
A kromě klesající voličské podpory mám další argument: dobrovolníci nejsou jen
ti, co zadarmo roznáší letáky. Oni jsou zosobněním našich jádrových voličů, jsou to ti nejaktivnější
z nich, co se rozhodli pomoct.
Pokud politici zklamou - nepřesvědčí - ani dobrovolníky své vlastní strany, jednoduše po nějaké době odejdou i voliči. Protože voliči a dobrovolníci Pirátské strany jsou lidé s podobným hodnotovým systémem.
A pokud dobrovolníci řvou: tohle a tohle se nám nelíbí, dávají cennější zpatnou vazbu než sebedražší průzkum veřejného mínění.
Proto je mínění dobrovolníků tak moc důležité, možná ještě důležitější než práce - spousta práce - kterou dělají.
Jak z toho ven
Řešení je samozřejmě jednoduché papírově, ale složité realizačně: mějme několik málo (pět až deset) hodnot, na kterých se shodneme a které jsou zákon: Transparence. Nekumulace. A pár dalších: jak moc třeba jsme zelení nebo levicoví? Mějme tyto hodnoty pořád před očima, vztahujme k nim každodenní politiku. Vyžadujme jejich 100% akceptaci u nováčků, neberme každého “takypiráta”. Měňme hodnoty pomalu, neradi a opravdu jen výjimečně, avšak vždy velmi většinovou shodou, ne byroférovkou a předpisovými kličkami.
Od sdílených hodnot lze pak odvozovat pravidla, program, a co je nejdůležitější: obecnou shodu že děláme ve prospěch stejné věci.
A kdo ani základní hodnoty nemůže nebo nechce dodržovat - ať je to poslední dobrovolník nebo předseda strany - ať jde prostě z kola ven.