Červen 2024
No tak jsme ty Eurovolby projeli (šest a něco procenta, jeden europoslanec). Asi teď zaplatíme nějaké agentuře prachy za padesátistránkovou analýzu příčin, která bude psána tak, aby neurazila zadavatele, a pak bude úspěšně ležet v šuplíku. Rád bych nabídl pohled tak trochu zvenčí (dal jsem si teď pauzu, protože s určitým odstupem od vnitrostranických půtek lze mnohé vidět jasněji).
Analýza je to kratičká, má jen tři body:
1) Neexistující reklamní kampaň
Žiju převážně v Praze, ve friends na FB mám polovinu Pirátů a přihlášen jsem k většině “našich” kanálů. Přesto si mě ofiko kampaň (na rozdíl od kampaní ostatních stran) nenašla. Asi nebyla. Pár plakátů v metru. Jednou jsem viděl zaparkovanou pinkáru na Vyšehradě. Na FB cca stovka selfies (stále stejné) hrstky lidí, jak rozdávají před prázdnými místy.
Wow, just wow.
2) Neshoda na kandidátech
V primárkách navolení jedni kandidáti. Do toho předseda v sólo jízdě tlačí svoji vlastní hvězdu. Do toho Miky jede vlastní kampaň “seru na ostatní, hlavně ať jsem tam já”. Na těch pár osamocených plakátech náhodná směs dalších tváří.
Miniaturní prostředky, a ještě se takhle tříští. Wow číslo dvě.
3) Vláda
Eurovolby vyjadřují spokojenost s vládou. Ta zjevně není, důkazů o tom vidíš denně dost. Piráti jsou (jako mnozí před nimi) vycucáváni silnějším koaličním partnerem. Taky nic nového pod sluncem. Hlavně ale přichází o pověst “těch co to pohlídají”, těch “co na ně pustíme”.
Z vlka ochočeným pudlíkem, chtělo by se říct.
4) Absence influencerů
No dobře, tak ty body budou čtyři :)
Tenhle je ovšem subtilní, přesto jsem přesvědčen, že na dlouhém časovém úseku je ten nejdůležitější:
Přišli jsme o důvěru lidí, kteří byli s pirátskou stranou affiliovaní a zadarmo ji propagovali. Čím víc se strana monopolizuje a mění k tradičnímu modelu “šéfové rozhodují, zbytek drží pusu a tleská”, tím míň chytrých lidí má chuť dělat zadarmo propagátory úzké mocenské klice. Viz současná Praha a jejich “všechnu moc předsednictvům”.
O tomhle nenapíšeš článek na root “ach, to je skvělé”.
O tom neřekneš u piva kamarádům “hele, zkus někdy přijít k Pirátům, o politice tam sice rozhodují jiní, ale budeš moct aspoň rozdávat noviny, to je, co?”.
Vynásob to pár tisíci lidí, co se kolem té partaje ochomejtali, a máš zásah i trend. Ne že by to nešlo vidět: už pár let je třeba alarmující klesající počet dobrovolníků na “rozdávačkách”.
Piráti nemají prachy na velkou kampaň, nemají vlastní média, mají vlastně jen ty influencery. A odradili si je, simple as that.
Co s tím?
Odvahu.
Odvahu odejít z vlády, kde jsou Piráti platní jak vemeno býkovi.
Odvahu změnit po patnácti letech hlavní tvář strany, nebýt na věky věků fanklubem jednoho muže, který už dávno netáhne.
Odvahu vrátit se k tomu, co bylo na Pirátech unikátní, a nesnažit se přeoperovat na kravaťáky z Topky.
A především odvahu dělat silnou politiku pro svou cílovku, ne slabou politiku pro všechny a tedy nikoho (aka catch-all party).
Blbé je, že tuhle odvahu musí mít hlavně ti, kteří Piráty do současné krize identity dovedli. Tedy hlavně Jakub, především Ivan, a tak trochu i Miky.
Odvahu jít od válu.
Demokratické procesy, dřívější chlouba Pirátů, už jsou bohužel tak zabetonované, že zezdola se to spíš nestane.
Druhá možnost je nasnadě: prostě pokračovat v tom, co nefunguje. Dál vybírat do MO kámoše mocných, dál pokračovat v tlaku na centralizaci strany, a skončit tím, že se v roce 2026 tři výše jmenovaní rozhlédnou po straně, kterou konečně zkrotili, a zadají příslušné agentuře analýzu “tak, jak se teď dostaneme na 5% ?”
Jsou Piráti v krizi?
Předpokládejme pro jednou, že nejsme v politické straně ani svého druhu korporátu, že na chvíli vynecháme povinný optimismus typu “všecko je v zásadě oukej,” a že se bavíme čistě technicky nad “no, tohle je blbě a takhle by to (snad) šlo opravit”.
Každá krize je především příležitost.
A jestli téhle krize Piráti využijí, pořád ještě můžou tuhle zatáčku těsně ještě nad zemí vybrat.
To jest konkrétně:
- mimořádný sjezd.
- nového předsedu, protože nový předseda je symbol, že se něco děje: Jan Lipavský, budící kontroverze, ale politický talent par excellence? Zdeněk Hřib, sice pražák jak poleno, ale charismatický člověk s jasným elektorátem a výsledky z magistrátu? Markéta Gregorová, výjimečná osobnost, za niž mluví preferenční hlasy v těchto volbách? Nebo takový Punkie Šmída, mimo region skoro neznámý, ale náš největší mediální talent?
- nové vedení MO, někoho se silným politickým mandátem, kdo se především nezhroutí z tlaku shora a bude mít energii držet svou marketingovou vizi. Věc v zásadě technická, ale důležitá.
- a především shodnout se na jedné, dvou, max třech věcech, které voličům slíbíme, odkomunikujeme, a budeme se za ně bít. Podívejte se na “motoristy” a jejich “zachráníme auta na naftu” - technicky číčovina, ale jasné cílení a jasný slib. Volič je sobec, volí svoje zájmy, ne naše. A dobře dělá.
Zní to naivně, a naivní to z velké části i je, protože průměrný politik skoro vždycky vymění o stupínek lepší vlastní pozici za abstraktní společný zájem. Jenže, tak jak se blíží magická dolní hranice, i průměrný politik si uvědomí, že má jen tři možnosti: přestoupit včas jinam, jít se stranou ke dnu nebo udělat něco pro její resuscitaci. A standardní model “vymlčíme, počkáme, pohlídáme si primárky” to teď nezachrání.
To je pravý význam onoho okřídleného: “krize je příležitost”.
Piráti teď mohou, měli by, a musí, vyslat jasný signál “restartu”, dovnitř i ven.
Ale moc času už na to není, děcka. Pirátské straně hoří koudel.