Včera jsem sledoval vnitrostranické vysílání - debata se tomu říct nedá - s předsedou Pirátů Ivanem Bartošem. Je říjen 2021, pirátské špičky po projetých volbách jednají aspoň o nějakou účast ve vládě, a Ivan měl odpovídat na dotazy prostého členstva.
Až tak mne nezajímalo, zda si vyprosíme nějaké ministerstvo. Bude, nebo nebude, pak z něj odejdeme, nebo neodejdeme.
Pěnu dní odvane čas. Po pár letech sledování politiky tyhle obřadní tanečky ztratí kouzlo dramatu.
Mnohem víc mne zajímal Ivan.
Ivan, který byl v kampani vystaven většímu systematickému ohovňování ze strany placených Babišových hajzlíků (ať shoří v pekle) než jakýkoliv jiný politik v posledních pár letech. S respektem k tomu, co pirátský předseda musel vydržet - a co by málokdo vydržel - jsem neměl velká očekávání.
Unavený muž
Ivan vypadá unaveně. Bodejť by ne. Vlastně je to sympatický. Těším se na novinky, trochu insider infa, znovuobnovený pocit společného cíle,
který se v kampani vytratil.
Nějaké přivítání .. blablabla … a začínají odpovědi na dotazy.
A od té chvíle už jen nevěřícně zírám: tohle že je ten samý člověk, o kterém jsem před čtyřmi lety na svůj Facebook napsal “zatímco ostatní mluví o sobě, tenhle chlap mluví o svobodě - budu volit Piráty” ? To jsem byl tak blbý, tak slepý - nebo se tak změnil?
To, co z Ivana Bartoše leze, je - odpusťte mi to slovo - jeden velký politický žvást. Zeptejte se ho na A, on odpoví na B, C, D, přihřeje si polívčičku na E, věta plynule přechází ve větu, povinný žertík, vzpomínka, odbočka, odbočka z odbočky - a na konci supersouvětí vysloveného bez nadechnutí už zapomeneš, o čem byla otázka.
Děkuji za odpověď, říká vždy milá moderátorka. A mně se chce přihlásit se v debatě a oponovat: vždyť ale přece vůbec na nic neodpověděl! Avšak nesmím. Členové smí jen poslouchat.
A tak to jde dál a dál. Otázka - pětiminutové ptydepe - neodpověď. Ostříhejte mu dredy, přidejte bříško a dostanete jakéhokoliv standardního politika jakékoliv strany. Pusťe nás na ně, jedeme si pro ně, psali Piráti před čtyřmi lety. A teď už nás podle řeči, kámo, od nich nepoznáš.
Grand finale
Přenos se trochu seká, a tak spíš sleduju řeč těla a dělám si čárky za skutečné odpovědi. Je jich zoufale málo. A pak to přijde. Trojice odpovědí, které ten zmar završí.
Co Jakub Michálek a ministerstvo spravedlnosti? ptá se moderátorka v reakci na aktuální článek. A Ivan poprvé ožije: Na tohle nebudu odpovídat! říká důrazně.
To jako vážně? Štěbetají si o tom kozy na střeše a my ti, předsedo, nestojíme za upřímnou odpověď?
Ale hlavně: ta energie, ten znovuoživený zápal pro věc! Jakoby židle pro šedou eminenci pirátské strany byla to poslední, za co má smysl se bít.
Otázka na principy: Jaký máš názor na zavírání pirátského fóra pro veřejnost? A odpovědí je jasné “anone, avšak neano”.
Stejná amébovitost, která nás přivedla na kraj nezájmu.
(Pro nepiráty musím dodat, že fórum je základ transparence, na které je
strana postavená. Vypnout fórum pro piráty je asi jako přestat dělat filmy pro Disney.)
Message je jasná: židle důležité jsou, idee nechť vezme čert.
Přijde další nevinný dotaz - a Ivan najednou bez kontextu odbočí, a začne si vyřizovat účty s Patrikem Zandlem, který mu hnul žlučí nějakým komentářem na Facebooku. No dobře, Patrikovy posty taky pokaždé nemusím, ale kurnik šopa, není v místnosti, nemá možnost se bránit, a ty jsi, chlapče, předseda strany. Máš moc udělat z někoho jedním takovým projevem personu non grata. Máš - máme - tohle zapotřebí?
Ivan posměšně paroduje Patrikův tón - a já se přistihnu, že se za něj stydím. A přemýšlím: Byl to úlet, na který má přetížený člověk právo, nebo chladnokrevné varování pro ostatní: takhle dopadnete, když mne budete kritizovat?
Vážně nevím. Radši to zoufalství vypínám. A přemýšlím, co z člověkem udělá vysoká politika.
Na věčné časy a nikdy jinak
V lednu máme novou volbu předsedy. Ivan nepochybně bude znova kandidovat, a asi ho znova zvolíme. Hlavně mezi novými členy má podporu blížící se kultu osobnosti.
A já bych si - abych měl v příštích volbách vůbec koho volit - moc přál, abychom se my Piráti dokázali téhle fixace na jednu přetíženou a vyhořelou osobu zbavit. Škodí to nám, škodí to Ivanu Bartošovi.
A Ivanovi bych přál, aby si po dvanácti nebo kolika letech v politice dal pauzu. Objel svět, pomáhal dětem v Africe nebo třeba pěstoval řeřichu polní. Aby se potkal s normálními lidmi, propíchl svou bublinu a vzpoměl si, že na světě jsou i jiné živočišné druhy než poslanci.