Úplně první prací na přestavbě dodávky bylo kompletní vytrhání interiéru. Inu - interiéru. Dodávka měla přede mnou snad 5 majitelů, velký techničák byl popsaný i po stranách, a tohle střídání stráží potahům a čalounění zrovna neprospělo. Posledním majitelem navíc byla stavební firma, takže ke šrámům na stěnách přibyly sedačky zapatlané od montážní pěny a šmouhy od barev.
Kabina řidiče je naštěstí ve slušném stavu a rozebírat ji by znamenalo hodně práce s dráty a demontáží a zpětnou montáží plastových dílů. Navíc ji nemám v plánu vylepšovat, takže demontáž by byla jen kvůli čištění; to počká až “do někdy”.
Rozhodl jsem se tedy kompletně vybrat vše až za první řadou sedaček. Transity mají v tom místě malý schod zakrytý gumovým profilem, který bude tvořit rozumný předěl mezi původní a rekonstruovanou částí. Ten zůstal na místě, a všechno za ním šlo pryč.
Sedačky nejdřív
Nejtěžší bylo odmontovat sedačky. Zadní trojlavice je zaháknutá do kovových vaniček a uvolňovacímu mechanismu stačilo trochu domluvit kladivem. Horší byla prostřední řada: ta je heftnutá napevno k podlaze osmi šrouby. Transity používají šrouby s vnitřní hvězdičkou (torxem) velikosti 55, takže potřebujete správný “ořech” a hooodně velkou páku.
Podstříkl jsem jako správný mechanik hlavičky WD-40, chvíli počkal a zabral. Prvních dva šly hladce. Třetí se ani nehne. Zaberu trochu víc - prásk! Chromvanadiový torx praskl v půlce.
Zanadávat si, dojít do obchodu pro nový torx, ještě více WD-40, zkusit starou dobrou fintu s coca-colou, jemně poklepávat kladivem a nakonec nasadit opět hrubou sílu: tentokrát bit vydržel a šroub se hnul. Vyšroubování ukazuje příčinu: nějaký dobrák si ušetřil pět vteřin práce a šroub před utažením nepromázl vazelinou. Osmicentimetrový závit na mne cení zuby plné rzi.
Zbytek šroubů už se chová slušně a po vystěhování druhé řady ven poprvé vidím obrovský vnitřní prostor: od předních sedaček až po zadní dveře to má 320 cm. Nepotřebovat 4 sedačky, vešla by se i tělocvična.
S pajcrem na stěny
Ostatní už je pohodová práce: vím že obložení nebudu znova používat, takže beru malý pajcr, šroubovák a kleště a sundávám jeden panel za druhým, za hodinku je hotovo.
Pod panely číhá překvapení. Čert ví čím se zabývali předchozí majitelé, ale za filcuňgy se jim podařilo nastrkat:
- 6 krabiček od cigaret
- 1 krabičku od kondomů
- 1 parfém od Diora - vážně!
- záhadnou oranžovou krabičku s tajnou dutinou vevnitř
- nespočet sirek, vajglů a krabiček od sirek
- kus dřeva velikosti nohy od židle, zřejmě cosi jako výztuha, aby obložení nedrnčelo
- půlku kokosu
- a zhruba stovku lískových oříšků, které tvrdohlavě ucpávají vysavač
Ještě vytrhat shnilou podlahu a interiér je prázdný až na plech. Nedá se říct čistý, to bude chtít ještě hodně pucování hadrem a benzínem, vysávání a znova vysávání.
Co to sakra je?
Po plechové podlaze se klikatí záhadný drát, nastavovaný z metrových kousků dvojlinky, zvonkových a jiných drátů, halabala zroucených dohromady a přelepených izolačkou. Vede přes ostré plechové hrany, sebevědomě si zkracuje cestu pod nákladovým prahem a končí v zadních dveřích, které chatrnou izolaci dávno prodřely. Chvíli do té obludnosti s bráchou opatrně šťoucháme klackem, nezačne-li jiskřit, a nakonec ji identifikujeme jako součást dodatečně montovaného centrálního zamykání. Prvními majiteli auta byli Italové. No jo, Italové, prohlašuju s despektem, ti to odflákli.
Konec odpudivého kabelu vede do decentním šroubkem upevněné krabičky, ovládací jednotky. Celé centrálně-zamykací veledílo vypadá jako práce ne příliš zručného dítěte. Čtu si samolepku na krabičce - pod to se fakt někdo podepsal?
Hrdý nápis v češtině hlásá “Centrální zamykání - namontovala firma XY s.r.o”
Kdepak Italové. Zlaté české ručičky.
Stav po odstranění interiéru. Schodek za předními sedačkami oddělí řidičskou a obytnou část.
Napravo u předních dveří vykukuje Hnusný drát.
| « Předchozí kapitola: Rozpočet | Další kapitola: Izolace » |