Ležím pod Čičinkou, po hlavě mi teče olej a mám toho právě tak akorát. Tos přehnala, holka zlatá.
Bylo třeba vyměnit olej v motoru. Nechtělo se mi platit dva tři tisíce (to víte, Praha) za úkon, který s klíčem na filtr zvládne každý za čtvrthodinku. Tak jsem zatáhl auto na odstavnou plochu, zalezl pod motor a Čičince, potvoře, praskl filtr přímo mně do obličeje a teď vypadám … no, asi jako každý kdo má půllitr vyjetého oleje na obličeji. Elegantně.
Utírám se hadrem a přemýšlím, proč se tohle děje.
Už jsem tu minule psal o tom, jak Čičinka dělá jeden problém za druhým, jak jí vyhrožuju, že půjde zpátky k zedníkům, a jak nic, vůbec nic,
nepomáhá. Jako když máte doma vzpurného teenagera, stejné fotrovské proslovy, stejné apatické “tak se vymluv, udělám si to stejně po svém” chování.
Mám ten krám prodat? Nebo co s tebou, Čičinko blbá? Říkám to nahlas: co s tebou, Čičinko blbá? a kolemjdoucí chodec se po mně tak podivně ohlédne.
A pak, zničehonic, přijde takový ten moment jako z Jardy Duška, když se otevřou nebesa a všemohoucí Bůh zahřímá “máš dělat tohle a tohle!”. Tedy nic tak dramatického, zdaleka nic tak dramatického, ale najednou v hlavě slyším hlas, zřetelný, naštvaný, teenagerovský. “nejsem, vole, žádná Čičinka, já jsem chlap”. A já už vím, s neochvějnou jistotou, jaká se prý dostavuje ve stavu sámadhi, co bylo celou tu dobu špatně.
Vždycky jsem si myslel, že až se mi to jednou stane, myslím tím autoritativní sdělení v hlavě, dozvím se nějakou věčnou pravdu o životě. O lásce. O osvícení. Však víte, tyhle ezo věci.
A místo toho sedím na obrubníku s xichtem od oleje a nebeská pošta mi zvěstuje, že moje dodávka má problém s genderovou identitou.
Obsah :: Další kapitola: Jak se z Čičinky stal Fred, část druhá »