“První kytara má vždycky jméno,” psal kdysi Vladimír Merta, “ale ta desátá už ne”.
Proč vlastně dáváme věcem a lidem jména? Indiáni, nevím jaci, ale, však víte, takoví ti nespecifikovaní indiáni z pověstí, prý děti pojmenovávali dočasně. Až prcek vyroste a skolí prvního medvěda, sám si zvolí, jak chce být nazýván. “Velký medvědobijce” nebo “Křivé ucho”.
Moje dodávka je v tomto ohledu zjevně indián.
A tak jsem se doutíral tím hadrem, zlikvidoval nepořádek pod autem, nasadil čerstvý filtr a dolil čerstvý olej a když jsem pak sedl za volant, došlo mi, že bych měl své dodávce k tématu něco říct.
Mluvíte ke svému autu? Já jo a moje žena se na to dívá trochu nejistě. Auto, které pochválíte, nicméně prokazatelně jede lépe a nepotřebuje tak často do servisu. Indiáni by vám to potvrdili. Chválit děti a auta je prostě win-win solution, jak říkáme my Češi.
Přesněji řečeno, fungovalo mi to na všechna auta, kromě Čičinky. Možná je opravdu problém v tom jméně.
“Dobrá,” říkám nakonec nahlas, když jsem se byl předtím pozorně rozhlídl, jestli zase někdo nejde kolem, “dobrá tedy. Nebudu ti říkat Čičinko. Chápu, že je to pro chlapa ponižující. Od teď budeš Fred. Oukej?”
Nevím, proč mne napadl zrovna Fred. Asi asociace se jménem Ford. Nebo to jméno zase viselo v éteru. Každopádně sedí.
“Ale poslouchej mne, Frede. Mám toho tvého trucování už plné zuby. Buď budme parťáci a ty budeš fungovat, nebo… nemusím to s těmi zedníky opakovat, že?”
Poslouchám, zda se zase ozvou nějaké protestující hlasy v éteru, neozývá se nic. Fajn. Otočím klíčkem, žhavící spirálka zhasne, motor naskočí. Vzorně přede. Jedu. Ono to jede.
A od téhle příhody, co se stala rok a půl předtím, než jsem ji právě popsal, můj Fred, co býval Čičinkou a ještě před tím bůhví čím vším, jezdí, spolupracuje a nezlobí. Ani ťuk. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak tomu nevěřím, tak jak tomu teď nevěříte vy.
Máme teď spolu mnohem lepší vztah, dalo by se říct.
Jen nevím, jestli jsem ten gender původně popletl já, nebo je Fred transsexuál. Bojím se ho na to zeptat. Možná časem, až trochu dospěje. Je mu koneckonců teprve osmnáct.
| Obsah :: | Další kapitola: Jak vyvařit dodávku aneb chvála Valašska » |