Přišlo to, co přijít muselo. Fred stárne.
Chlapům s věkem vypadávají vlasy, dodávka je na tom trochu hůř, vypadávají jí plechy.
Vrátili mi auto z technické se slovy “tohle už fakt nemůžeme pustit, nezlobte se” a když jsem se divil, co že se děje, vždyť Fred je ještě docela mladík, žďouchl technik, aby závadu předvedl, tak lehounce, opatrně, skoro bych až řekl něžně, do jednoho prahu a práh okamžitě upadl.
Takj jsem řekl “aha”, pak ještě “chápu”, on řekl “už chápete?” já zopakoval “jo” a šel shánět, kdo mi nemocného Freda vyléčí.
O hodinu později zvedám telefon, před sebou kafe a seznam výsledků na dotaz “karosárna Praha”, vylezly mi tady v matce měst samé řetězce a velké značky, no snad se s nimi nějak domluvím, a telefonuju.
“Jó to už se nevyvařuje tak jako kdysi, pane. To musíte koupit náhradní plechy a někdo vám je přivaří. Ale to byste stejně musel jinam, my máme moc práce.”
“Děkujeme za váš zájem o naše služby. Vážíme si vaší přízně. Tento hovor je pro vaše bezpečí monitorován. Všichni naši operátoři se momentálně věnují…”
“Vy chcete nové prahy? Do měsíce? No to musíte jinam, my máme moc práce.”
“Děkujeme za vaše zavolání. Jsem Laura, virtuální asistentka. Tento hovor je za účelem vylepšování našich…”
“Jo to máte pravdu pane, my jsme karosárna. Ale my to neradi děláme, víte, to je špinavá práce. To musíte jinam.”
Po tomhle telefonátu jsem si dal pauzu, asi jsem ve špatném městě nebo státě, kde karosáři odmítají dělat karosářinu, a šel jsem se radši podívat, kolik ty náhradní plechy budou stát. Třeba mi je nějaký známý přivaří. Třeba je přivařím sám.
A zase nevěřím svým smyslům, protože jeden plech stojí dvacet a někdy i třicet tisíc, a já jich potřebuju šest, to máme dohromady… jen o něco víc než bych zaplatil za celého Forda stejného stáří. Jenže ten by byl taky rezavý a potřeboval by… ježišmarjá, to začíná být nějaké složité… a mám na to měsíc… ó jé, ó jé…
Dřív jsem nechápal, proč chlapi po hospodách tolik brblají na svá auta. Tak už je chápu. Dostanete na starost vozidlo, houby tomu - vy ajťák nebo vy zubař - rozumíte, všechny karosárny ve vašem městě byly předělány na barber salóny s Laurami a díly stojej majlant - to se jednomu zachce do hospody nebo na fejsbuk, vymluvit se, zanadávat si, říct si o trochu toho pochopení, o trochu těch lajkýsků.
Nerad brblám po hospodách, ale nedalo mi to, pro jednou, potřeboval jsem si taky ulevit. Říkám chlapům to co jsem tady právě napsal a oni se smějí: joo kamaráde to je Praha hale. Ale pak kdosi přidá radu “hale a proč to nezkusíš u vás na té Moravě, když seš ten moravák?”
Heureka. že mne to nenapadlo hned, když su ten moravák.
A přichází happyend jak od Disneyho: Valašsko zafungovalo, jako vždycky, když jde do tuhého. Ten pán z karosárny si vyposlechl celou story, ani jednou neřekl, že karosářina je špinavá práce, ani jednou neřekl, že má moc práce, jenom poznamenal že měsíc je docela krátká doba, ale udělal to co Valaši dělají, když je problém: jen tak si povzdechl a řekl “ále, to nějak uděláme”. A ještě poznamenal, že plechy se zásadně vozí z Polska, protože ty drahé originály kupují jen Pražáci. Dělal jsem, že jsem to přeslechl a doufal, že on si na oplátku nevšimne mého počínajícího pražského přízvuku a espézetky Středočeského kraje.
Zcela bez naděje na úspěch jsem se ho ještě drze zeptal, jestli by Freda pak rovnou nemohl zavézt na technickou, když ji má hnedle vedle dílny, a on si zase tak nějak povzdechl a řekl “ále, to by asi šlo, když mi tu necháte papíry”. A já nevěřil svým smyslům potřetí, ovšem tentokrát docela rád.
Fred po plastické operaci zase jezdí, vyvařený, pro dobrou míru ještě vystříkaný čímsi podivuhodným proti korozi, s láskou opravený, skoro jako nový.
A tak tímto panu Markovi děkuju, nejen za ty plechy, ale i za to že nezaměstnává Laury ale lidi a svět u něj pořád funguje normálně. Ať mu to ještě dlouho vydrží.
(Douška: od plechové anabáze uplynul teď na podzim víc než rok. Furt nic neupadlo, nic nedrnčí, nic nekvete, poctivá práce)
Obsah ::