Stojíme s prodejcem u bílé dodávky, kopeme do pneumatik a tváříme se zkroušeně, jak už to u koupě auta bývá. A najednou mi celá situace docvakne: koňský handlíř. Jsem u koňského handlíře.
On ten chlapík i tak vypadá: malý, sporý, kudrnatý, jako z obrázků Josefa Lady. A na dvorku před námi stojí postarší kobylka, které někdo očistil zuby šmirglpapírem a napojil ji půllitrem piva, aby se chovala bujaře a vypadala mladší.
Ale popořádku.
Tak ji wotevřete
Sympatické na tom chlapovi je, že se nehádá:
“Tady z toho kape olej”
“Jojo, kape”
“A svítí kontrolka motoru”
“No, ona si tak svítí”
Odzbrojující upřímnost, na niž se nedá moc říct. Otvírám všechny dveře a vydávám se na kontrolu interiéru.
Něco tady smrdí: doslova.
Všude po autě visí voňavé stromky, chabě zakrývající pach shnilotiny linoucí se zpod koberečků.
Odhrnuju gumu v nákladovém prostoru, ani to nedá moc práce, protože se trhá jak pečící papír a hle, tady je příčina:
sololity na podlaze jsou úplně shnilé a mokré, že by se daly ždímat. Někde do dodávky dlouhodobě zatékalo.
“Vždyť je to celé mokré?”
“No my jsme to se synem myli wapkou, asi tam pár kapek steklo”
Chvíli na sebe koukáme, já nevěřícně, on jako neviňátko, a pak se oba nad tou očividnou lží rozesmějeme. Oukej, tohle nevyšlo.
Stojí za ty prachy?
Vnitřek dodávky je v hrozném stavu: auto má snad šestého majitele, ti poslední byli zedníci a moc se s chudinkou nemazali. O celý pravý bok se otřelo něco většího, je všelijak poozhýbaná, dveře drhnou, vržou a moc netěsní, odhaduju to (jak se později ukáže, nesprávně) na příčinu zatékání. Handlíř nejhorší šrámy vyspravil bílou barvou na radiátory, steklé kapky na laku o dva tóny jiného odstínu vypadají úděsně a mé oko fotografa z toho dostává tik.
Ale aspoň se vyjasňuje, proč auto bylo na svůj nájezd a rok výroby o 40 tisíc levnější než by mělo být: nízká cena je vždycky podezřelá. A interiér stejně budu předělávat, na soutěže o nejnaleštěnějšího bydlíka taky jezdit nehodlám, tak co.
Standardní checklist věcí k kontrole neukazuje další problémy, auto jede slušně, tlumiče a péra byla asi nedávno měněna, protože podvozek se chová dobře. Brzdí to, nehoupe to, nic z toho neupadává, dým z výfuku má správnou barvu. Už jsem měl horší auta.
Jen ta kontrolka motoru: Ford, kterému svítí kontrolka, se může docela prodražit. Je to risk. Jen tak pro forma říkám “slevte 5 tisíc a beru to hned” a k mému překvapení chlápek docela ochotně souhlasí. To mne skoro odradí, jenže jednání s koňským handlířem má svá pravidla: slovo platí.
Oukej, zhluboka se nadechnout, plácneme si a kobylka je moje. Snad nechcípne za první zatáčkou.
A jedem
Slušelo by se napsat “o půl hodiny později”, ale v Česku nejde nic rychle, máme své úřady. Takže o 14 dní později odjíždím s bílou dodávkou, papíry a obřím svazkem k ničemu nepasujících klíčů ze dvorku, na němž už se vzadu leští zuby dalšímu koníkovi.
Prší, autu nesvítí levé přední světlo, pořádně nestírá a ze střechy na mne kape. Uvnitř smrdí chemické stromečky a shnilá podlaha, lékárnička prošla v roce 1836, kontrolka motoru vesele bliká a nemám rezervu. A taky vypadává dvojka, musím ji tam vždycky namlátit jako u starého Zetoru.
Vypadá to fajn. Vypadá to na začátek dlouhého přátelství.
| « Předchozí kapitola: Jaké auto vybrat | Další kapitola: Co tam chci a nechci » |