Vybrat auto, které přestavím na bydlík, zabralo mnohem víc času než jsem původně předpokládal. Aby bylo jasno: skoro všechno na Čičince zabralo mnohem víc času než jsem předpokládal. Ale výběr zabral ještě mnohem víc času než mnohem.
Prvních 14 dní jsem postupoval metodou náhodné střelby: probíral inzertní servery, hledal zajímavé dodávky, zvažoval, která by se mi zamlouvala. Bylo jich hodně, každá měla výhody a nevýhody. Po čtrnácti dnech jsem byl přesně na začátku, žádný posun, v hlavě chaos z přemíry možností.
Dobrá. Tudy cesta nevede. Od teď na výběr půjdeme jinak, systematicky.
Parametry běžné
Znovu jsem se pustil do výběru a tentokrát začal členit auta na kategorie podle různých parametrů: cena, rozměr a tak dál. Nakonec jsem měl cosi jako jednoduchou tabulku:
Cena: do 150 tisíc (píše se rok 2020)
Stáří: něco mezi 10 a 15 lety. Starší ne, chci aby bydlík tak 10 let vydržel
Motor, výkon: elektro ještě není, takže nafta, neboť benzínové dodávky se nedělají. Taky chci za autem občas
táhnout přívěs, proto by motůrek měl mít aspoň 80 kW.
Tažné: to se vždycky hodí. Další projekt bude mořská loď, tak ať ji mám za čím tahat.
Nájezd: pokud možno pod 300 tisíc km. Ale je mi jasné že v praxi vezmu co bude, pokud to nebude moc rezavé.
Značka: Protože přestavba bude malá a tedy nepapírová, nepotřebuji (jinak zásadní) souhlas dovozce.
Můžu proto mezi značkami vybírat svobodněji. Nechci francouzská auta, jejich absurdní předesignovanost mne znervózňuje.
Kéž by to byl Volkswagen.
Taky Iveco, Mercedes. Nebo Fiat Ducato, ty jsou také dost oblíbené na přestavbu.
Nerad bych Ford, pár jsem jich už měl a ne nadarmo se říká “Fordem tam, vlakem zpátky”. Maminko, ať to není Ford.
Parametry bydlíkové
Což znamená rozměr, okna a počet sedaček. Ideální rozměr by byl takový ten kombajn, co měl Maxipes Fík: zevnitř velký, zvenčí malý.
Výška: Dodávky většina výrobců produkuje v kategoriích nízké, zvýšené a dvojzvýšené. Po pár telefonátech,
návštěvách bazarů a omlácených čelech se rozhoduji pro to nejvyšší. Přece nebudu ve vlastním bydlíku chodit se skloněnou hlavou.
Sbohem, podzemní garáže! Vnitřní světlá výška kolem 195, zvenčí poctivých dva a půl metru, možná víc. Uff…
Počet sedadel: jezdíme ve čtyřech, takže potřebuji 2 řady sedadel. Lze sice koupit trojmístnou dodávku (těch je nejvíc)
a druhou řadu nechat namontovat u autorizované firmy, ale znamená to taky nechat řezat okna, papírování…
zkrátka 50 tisíc navíc. Kdepak, moje dodávka musí mít 2 řady už z výroby.
Okna: chci okna až dozadu. Znamená to panoramatický výhled z ložnice, ale o hodně větší tepelné ztráty. Ale ten výhled,
když parkujete u rozkvetlé louky nebo na břehu mořském - k nezaplacení. Okna musí bejt.
Délka: za druhou řadu sedaček se musí vejít na délku postel aspoň 190 cm. Proto vybírám ze středních délek vozidel,
zase ať se s tím dá někde otočit.
Omezení dělá mistra
S upravenou sadou požadavků se vrhám znovu na inzertní servery a hledám, co se vejde. Teď už to jde rychle: vyhovuje
jen pár typů a nejlépe vychází 9timístný Ford Transit “minibus”, rok výroby kolem 2007. Není to exotické auto,
jezdí jich spousta, ceny přijatelné.
Ale je to Ford. Krucipísek himl hergot, Ford.
Nevadí, utěšuju se, třeba tentokrát narazím na kus, který nemá problémy s motorem.
Do toho vánoce v karanténě, silvestr v karanténě a 3. ledna mám lockdownů tak akorát dost, zvedám telefon a jedu na prohlídku auta, které vypadá na fotkách nejmíň orezle.
U dveří mne překvapí žena s podivuhodným dotazem, jakou jsem vybral barvu. Je mi jasné, že odpověď “čoveče ani nevím” by neprošla, a tak se ještě rychle vracím k počítači pro informace.
Bílou, miláčku, bílou.
| « Předchozí kapitola: Jak to začalo | Další kapitola: Jak se kupuje dodávka » |