Čičinka je bydlík v permanentní přestavbě. Některé věci nevyšly napoprvé ideálně, a tak po první “hrubé” stavbě stojí ve frontě na předělání.
Třeba takové záclonky.
První verze bylo něco jako kapsy s nasunutou izolací - Mirelonem - které jsem na noc přicvakával magnety k tomu určeným lištám. Moc to nefungovalo: zabíraly spoustu místa a padaly při sebemenším doteku. Vlastně byly úplně na houby.
V létě tedy přišly na řadu záclonky verze 2.0: lepší a praktičtější. Zároveň jsem přidal další dvojici záclonek, aby šel interiér dělit i příčně. Výsledek je nadmíru šikovný a vzhledný. Leč popořadě:
Záclonky okenní
Měly původně plnit dvě funkce najednou: izolovat chlad a odstiňovat světlo.
První, izolační funkce jsem je zbavil: místo toho dávám do oken v chladném počasí na míru střižené postříbřené izolace s přísavkami, a funguje to mnohem líp.
Záclonkám tak zbyla jen funkce odstiňovací. Okna jsou zatemněná černou fólií, takže dokonce i když parkuju s bydlíkem někde pod lampou, není uvnitř přesvíceno. Nemusel jsem tedy pořizovat těžkou zatemňovací látku, vystačily zbytky vzdušné a levné látky ze stropu, kterou jsem dal dvojitě a prošil po okrajích.
K výslednému dílu jsem nahoru přišil poutka z nejpevnější stužky, jakou v galanterii měli, a celé to jezdí po šňůře. Horolezecká REP šňůra se mi zdála pro daný účel drahá, tak jsem v hobbyshopu koupil pár metrů mírně pružné šňůry průměru 3 mm. Do stěn nalisoval matice M6, do nich zašrouboval očka a šňůru k nim přivázal lezeckými uzly.
Záclonky hladce jezdí po šňůrce, nevytahuje se to, je to rychlé na výrobu, dobře vypadající, levné a funkční. A mé minimalistické já těší, že tam není jediná součástka navíc.
Už jsem v bydlících viděl lecjaké záclonkové instalace, od rezavého drátu až po festovní garnýž i se žabičkami, a tak trochu si tipnu, že to šňůrové řešení ode mne budou okolostojící obšlehávat.
Odbočka obšlehávací
Bydlíkáři jsou blázni. Když se někde potkáme, zaparkujeme, zabydlíme a jdeme se projít, děláme přitom průmyslovou špionáž. Potají nakukujeme do pootevřených dveří ostatních domácností na kolech, hledajíc praktické finty, které bychom mohli zkopírovat do svých pojízdných domečků.
Při delším pobytu (v případě extrovertních bydlíkářů po deseti minutách), dojde k pokecu a výměně informací: jak jsi dělal tohle a jak se osvědčilo támhleto. Dělá to většina nomádských národů, tak trochu s výjimkou Němců. Němci mají svoje bydlíky dokonalé už z výroby a nic vylepšovat nemusí.
Tady je všechno pohromadě: záclonky na oknech, šňůra, očka, borová lišta pod půdičkou, dělící záclonky a typický cestovní bordýlek k tomu.
Obložení půdičky ještě není vymyšleno, takže ho provizorně drží magnety, stahovací pásky apod.
Záclonky dělící
Po pár týdnech pobytu jsme zjitili, že by bylo praktické interiér dělit i příčně, tak aby vzniklo více prostorů. Večer a při špatném počasí, když v dodávce pobýváme společně a chceme mít trochu soukromí, si to pochvalujeme.
Z požadavků vznikly dvě záclonky: první je trvalá za kabinou řidiče. Je dělená svisle na poloviny a jezdí opět na šňůře. Šňůru částečně schovává borová lišta, zakrývající zároveň nepěknou plechovou hranu prostoru nad hlavou řidiče.
Na předních sedadlech tak vznikla pracovna neboli zašívárna. Navíc, když někde parkuji krátkodobě, můžu záclonky zatáhnout, takže není přes čelní sklo vidět až na postel. No a tepelně izolační funkce (přes přední sklo táhne, jak ví každý bydlíkář), ta se taky počítá.
Další záclonka je odcvakávací, natrvalo navlečená do šňůry s karabinkami na obou koncích. Do překližkových lišt pod stropním obložením jsem našrouboval dva páry oček, takže záclonka může mít dvě místa:
Buď visí mezi postelí a druhou řadou sedaček, tímpádem tepelně i pohledově odděluje spací prostor od zbytku dodávky.
Druhé místo je za postelí před zadními dveřmi. Skvělé pro siestu: zaparkujete na pobřeží, otevřete dokořán zadní dveře k moři, natáhnete záclonku a dáte si polední pauzu se šuměním příboje a křičením racků.
Odbočka filosofická k těm rackům a příboji
Asi už jsem potkal v životě příliš mnoho lidí, kteří čekali na to, až jednou začnou konečně žít. Ostatně, léta jsem to dělal taky: až jednou budu mít dost peněz, času nebo něčeho, uspořádám si život líp.
Časem přijdete - nebo taky nepřijdete, záleží jak kdo - na to, že život se žije teď a tady. A že jestli stávíte většinu poledních pauz někde v kantýně s pohledem upřeným na hodinky, tak prostě takový je váš život a tohle budete mít jednou napsáno na náhrobním kameni.
Žádné “až jednou”, to se nepočítá.
Život je prostá suma dní a toho, jak jsme je prožili.
Nepřestává mne fascinovat, jak flexibilní dokáže vesmír být a jak dokáže vycházet vstříc, když přestanete jen pasivně přijímat, co vám dny přináší, a místo toho je začnete aktivně měnit podle svých přání.
Jinými slovy, když začnete své sny realizovat.
Krok po kroku, žádné zbrklosti a revoluce, můžete dojít kam jen budete chtít.
Píšu tuhle kapitolu na pobřeží Alboránského moře, je konec listopadu a venku svítá do šumění palem. Čekají mne ještě 3 hodiny práce a pak tiché odpoledne procházkami s rodinou na pláži.
Jde to.
| « Předchozí kapitola: Jak ohnout překližku | Další kapitola: Jak Čičinka trucovala » |