Když jezdíte vlakem, potkáte tam lidi. Lidi mají děti. Děti mají nohy. Ty děti těch lidí ty nohy dávají na sedadlo, protože jsou to - zkrátka děti.
A co na to lidi? Za poslední týden jsem zaznamenal čtyři druhy reakcí:
1) Uondaná babička: “Kolikrát ti mám říkat, že nemáš dávat ty nohy nahoru. Ty seš snad hluchej, to je hrozný, tohleto…”
2) Uondaná maminka: “Dej ty nohy dolů, nebo přijde průvodčí / policajt / ministr dopravy a dá nám pokutu”
3) Uondaný tatínek: “Co to má být, Marku, do pr..le!”
4) Jiná uondaná maminka s nebetyčnou trpělivostí: “Víš, když zašpiníš to sedadlo, někdo si o něj zašpiní kalhoty.”
Já teda nejsem odborník na výchovu (až na tu hromadu dětí), ale další knížka po Guru Kokosovi bude asi příručka s názvem “Zbytečné výroky v rodičovství”. A v kapitole “ve vlaku” tam budou výroky 1, 2 a 3.
Mno, možná tam skončí i výrok č 4, protože dotyčné dítě reagovalo úplně stejně jako v předchozích případech, to jest koukáním z okna a odpovědí ve stylu “Jéé támhle je traktor….”.
Ovšem jako výchovný styl se mi čtyřka líbí nejvíc. Tady je, drahý potomku, následek, rozhodni se sám.
Další posty: