Do Čičinky zatéká.
Snažím jsem se to ignorovat, snažím se to přičíst kondenzaci vlhkosti, ale žádná popírací taktika nepomáhá. Prostě když prší venku, prší i uvnitř.
Už jsme s bráchou seštelovali boční dveře, zívající centimetrovou mezerou. V podezření byla i vlající těsnění, ale ta už jsou taky přiheftnutá zpátky. A přesto je každé ráno v místě, kde má být trezor na elektroniku, centimetrová vrstva ledu.
Zrovna totiž parkuju u dílny na Valašsku a venku je nějakých mínus deset, abyste rozuměli. Takže po celodenní práci v dodávce, kde si přitápíme, vrstva sněhu na střeše mírně odtaje, někudy - herdek kudy? - zateče dovnitř a tam přes noc zmrzne.
Když se jedné noci oteplilo, začalo pršet a na palubovce byla ráno kaluž, došla mi trpělivost. Na interiéru je pořád práce jako na kostele, ale tohle nepočká.
Asi poprvé Čičince nadávám: co mi to ten chlap prodal za šmejd?
Konečně neprší, nemrzne, nesněží! Beru žebřík a vyrážím na obhlídku střechy.
To ještě netuším, že Čičinka, citlivá duše, se urazila a na protest se rozhodla začít chcípat. Prosímvás, nikdy nenadávejte strojům. Nemají to rády.
Na střeše
Sousedi mají už pár týdnů povyražení. Každé ráno smetám ze střechy vrstvu čerstvého sněhu, což je u zaparkovaného auta na Valašsku holá zbytečnost a známka svého druhu duševní poruchy - jenže ono mi do toho teče, chlapi, rozumíte?
A teď k tomu přibyla komedie, kdy ten blázen v maskáčích běhá po žebříku na střechu a zase zpátky a polévá si auto konví. Ženo, pojď se honem podívat, tohle ještě nevidělas.
Ego stranou: konev pomohla, příčina nalezena. Už vím, v čem je problém. Doufám.
Je tam prostě ďoura
Tyhle Transity se vyrábějí v Turecku. Nechci vyvolávat mezinárodní konflikt, ale je to na nich zatroleně znát. Vždycky jsem si třeba myslel, že auta se vyrábějí s tolerancí milimetr nebo míň, ale kdepak. Vnitřní ocelové nosníky jsou heftnuté na místě pod zednickým heslem “centimetr žádná míra”. A tak je to se vším, co vyžaduje trochu víc pečlivosti.
Jistý blízkovýchodní přístup k věci nakonec způsobil i zatékání. Vrchní díl střechy, ono druhé zvýšení, je obří plechový výlisek, vana, jednoduše shora posazená na dodávku a přitmelená pružným tmelem. Ten by měl být nanesen tlustě a rovnoměrně, ale hoši se s tím moc nepárali. Tu a tam je vrstva tmelu, řekněme, symbolická. Po pár letech sluníčko udělalo svoje, tmel popraskal, praskliny se protáhly až na plech a už to jede. Záludnost této závady je, že kapky vody stékají různě po konstrukci a dělají louže úplně jinde, než je díra.
Tak ji zatmel, milý Lojzo
Na opravu je třeba karosářský, trvale pružný tmel. Žádný silikon, a už vůbec ne akrylové tmely - vibrace při jízdě by je rychle odlepily od plechu a rozlámaly.
Odstranit mech a uschlé cvrčky, odmastit benzínem. Nahřát místo horkovzdušnou pistolí, venku se totiž opět ochladilo a něžné vločky sněhu se mi snáší na sakrující hlavu. Zatmelit, uhladit prstem, opakovat pečlivě pro jistotu na celou délku spáry. Spolklo to dvě kartuše tmelu, hromadu hadrů a 2 hodiny pečlivé práce.
Příště si vezmu gumové rukavice. Chemie v tmelu je docela výživná a kůže na prstech z ní praská.
Další tři dny hledám paranoidně každé ráno sebemenší známku vlhkosti. Příroda se rozhodla pomoci z testováním, leje a leje.
Sláva a hosana: oprava se podařila, uvnitř je konečně sucho. Pach vlhkosti z možná měsíce promáčených izolací sice hned tak nezmizí,
ale za měsíc jedu do Španělska, jižní sluníčko všechno vysuší.
Potopa zažehnána, můžeme začít tahat elekřinu.
Obsah :: Další kapitola: Elektřina poprvé »