Léto s Čičinkou

...aneb přestavba dodávky na off grid bydlení

Proč do toho, cifix, teče?

Do Čičinky zatéká.

Snažím jsem se to ignorovat, snažím se to přičíst kondenzaci vlhkosti, ale žádná popírací taktika nepomáhá. Prostě když prší venku, prší i uvnitř.

Už jsme s bráchou seštelovali boční dveře, zívající centimetrovou mezerou. V podezření byla i vlající těsnění, ale ta už jsou taky přiheftnutá zpátky. A přesto je každé ráno v místě, kde má být trezor na elektroniku, centimetrová vrstva ledu.

Zrovna totiž parkuju u dílny na Valašsku a venku je nějakých mínus deset, abyste rozuměli. Takže po celodenní práci v dodávce, kde si přitápíme, vrstva sněhu na střeše mírně odtaje, někudy - herdek kudy? - zateče dovnitř a tam přes noc zmrzne.

Když se jedné noci oteplilo, začalo pršet a na palubovce byla ráno kaluž, došla mi trpělivost. Na interiéru je pořád práce jako na kostele, ale tohle nepočká.

Asi poprvé Čičince nadávám: co mi to ten chlap prodal za šmejd?
Konečně neprší, nemrzne, nesněží! Beru žebřík a vyrážím na obhlídku střechy.

To ještě netuším, že Čičinka, citlivá duše, se urazila a na protest se rozhodla začít chcípat. Prosímvás, nikdy nenadávejte strojům. Nemají to rády.

Na střeše

Sousedi mají už pár týdnů povyražení. Každé ráno smetám ze střechy vrstvu čerstvého sněhu, což je u zaparkovaného auta na Valašsku holá zbytečnost a známka svého druhu duševní poruchy - jenže ono mi do toho teče, chlapi, rozumíte?

A teď k tomu přibyla komedie, kdy ten blázen v maskáčích běhá po žebříku na střechu a zase zpátky a polévá si auto konví. Ženo, pojď se honem podívat, tohle ještě nevidělas.

Ego stranou: konev pomohla, příčina nalezena. Už vím, v čem je problém. Doufám.

Je tam prostě ďoura

Tyhle Transity se vyrábějí v Turecku. Nechci vyvolávat mezinárodní konflikt, ale je to na nich zatroleně znát. Vždycky jsem si třeba myslel, že auta se vyrábějí s tolerancí milimetr nebo míň, ale kdepak. Vnitřní ocelové nosníky jsou heftnuté na místě pod zednickým heslem “centimetr žádná míra”. A tak je to se vším, co vyžaduje trochu víc pečlivosti.

Jistý blízkovýchodní přístup k věci nakonec způsobil i zatékání. Vrchní díl střechy, ono druhé zvýšení, je obří plechový výlisek, vana, jednoduše shora posazená na dodávku a přitmelená pružným tmelem. Ten by měl být nanesen tlustě a rovnoměrně, ale hoši se s tím moc nepárali. Tu a tam je vrstva tmelu, řekněme, symbolická. Po pár letech sluníčko udělalo svoje, tmel popraskal, praskliny se protáhly až na plech a už to jede. Záludnost této závady je, že kapky vody stékají různě po konstrukci a dělají louže úplně jinde, než je díra.

Tak ji zatmel, milý Lojzo

Na opravu je třeba karosářský, trvale pružný tmel. Žádný silikon, a už vůbec ne akrylové tmely - vibrace při jízdě by je rychle odlepily od plechu a rozlámaly.

Odstranit mech a uschlé cvrčky, odmastit benzínem. Nahřát místo horkovzdušnou pistolí, venku se totiž opět ochladilo a něžné vločky sněhu se mi snáší na sakrující hlavu. Zatmelit, uhladit prstem, opakovat pečlivě pro jistotu na celou délku spáry. Spolklo to dvě kartuše tmelu, hromadu hadrů a 2 hodiny pečlivé práce.

Příště si vezmu gumové rukavice. Chemie v tmelu je docela výživná a kůže na prstech z ní praská.

Další tři dny hledám paranoidně každé ráno sebemenší známku vlhkosti. Příroda se rozhodla pomoci z testováním, leje a leje.
Sláva a hosana: oprava se podařila, uvnitř je konečně sucho. Pach vlhkosti z možná měsíce promáčených izolací sice hned tak nezmizí, ale za měsíc jedu do Španělska, jižní sluníčko všechno vysuší.

Potopa zažehnána, můžeme začít tahat elekřinu.

« Předchozí kapitola: Podlahářské práce Další kapitola: Elektřina poprvé »
Spanilá čtenářko, milý čtenáři: líbil se článek?

Pak se můžeš přihlásit k odběru newsletteru...
... nebo článek sdílet s těmi, které by mohl zajímat: