Šlapu si to takhle po uzoučké “skoroasfaltce” (myslím že se tomu správně odborně říká šotolina) uprostřed tiché, voňavé přírody. Najednou mne předjede třítunové SUV, z výfuku čoud, za volantem 60tikilový chlapík tak 25 let. Nelíbí se mi to, ale uhnu, co už.
V protisměru druhé třítunové SUV, za volantem šedesátiletá dáma, samé cingrlátko. Na úzké cestě se nemůžou vyhnout.
Jak tak popojíždějí tam a zpátky o centimetry, oba čoudíce a vyjíždějíce koleje do hlíny, stáhnou oba jako na povel okýnka a začnou si vydatně spílat, že tam ten druhý nemá co dělat:
“Ale já tam mám chatu…”
“Ale já tam jedu na ryby…”
“Ale prosímvás, co mi to tady vykládáte…”
a tak dál. Znáte tyhle konverzace.
Čekám, nedá se projít. Oba furt smrdí a popojíždějí na jedničku tam a zpátky. Po třech minutách povídám: “než si to vyřídíte, mohl bych s dovolením projít?”
Tahle poznámka oba řidiče sjednotí, přestanou si nadávat navzájem a začnou oba nadávat mně:
“a to si myslíte, že ta cesta je jen pro vás, nebo co?”
Zhluboka se nadechnu, abych neopáčil ve stejném tónu. Napočítat do tří. Co bych tak řekl.
Nakonec povídám:
“Máte děti, že tohle děláte?”
“Cože? Co je vám po tom?” povídá ta paní, se třemi vykřičníky v očích.
Říkám: “ No nestydíte se, za ta auta?”
Málem jí praskla cévka.
Obešel jsem to nakonec houštím. A ti dva, jestli neumřeli, stojí, smrdí a nadávají tam dodnes.
Les, neles. Je toho moc. Plná města aut, o víkendu kdejaká polní cesta obložená auty, dálnice hlučí a smrdí do daleka, dnes, včera, zítra, furt.
Já vím, bez auta to “nejde”. Koneckonců, taky mám auto. Ale nejezdím s ním, když nemusím. Já totiž děti mám. A už jsem se začal stydět, kdykoliv otočím klíčkem v zapalování. Že jim tohle dělám.
Další posty: